Jednou z věcí, které lidstvo odjakživa zajímaly, je i stáří naší planety. Již staré národy si vyprávěly příběhy, které měly tuto záhadu objasnit, případně se na ni snažili přijít pomocí poznatků, které měli tehdy k dispozici. Ovšem v dnešní době jsme schopni věk naší planety zjistit poměrně přesně. Byl stanoven na 4,5 miliardy let, přičemž život na ní existuje zhruba 3 miliardy let. Jak jsme ale k tomuto datu dospěli? Navzdory tomu, co si mnozí myslí, nejde jen o prosté hádání. Ve skutečnosti nám naše planeta sama nabízí důkazy, které o jejím věku vypovídají.
Jistě, jedná se o horniny, avšak ne v takovém slova smyslu, jak bychom si mohli myslet. Rozhodně například nejde o to, že bychom používali uhlíkové datování, kdy určujeme stáří různých hornin, dokud nenajdeme tu nejstarší. Tak to skutečně není. Ve skutečnosti jde o jiný proces, který využíváme. Odpověď nám totiž nedává nic jiného než radiace. Právě ona je klíčem k tomu, abychom stáří země zjistili s definitivní platností. Většina lidí o tom příliš neví, avšak když v nějakém předmětu či hornině probíhá radiační proces, pak se ona látka mění. Například olovo se tak mění na jiný prvek s menším atomovým číslem. A právě olovo je k tomu klíčem.
Pravdou totiž je, že olovo má zdaleka nejvyšší poločas rozpadu. Jedná se tedy o zdaleka nejstarší prvek, který můžeme nalézt, a který byl přítomen již při vzniku Země. Stačí se tedy podívat, kolik olova Zemská kůra obsahuje, a následně se podívat, kolik obsahuje produktů jeho přeměny. Tak zjistíme, kolik olova se již přeměnilo, a kolik jej ještě zůstává. Jelikož známe i jeho poločas rozpadu, můžeme snadno vypočítat, jak dlouho trvalo, než se ono množství olova přeměnilo, a z toho vypočítat, jak je naše planeta stará. Jistě, je to pro laika poměrně komplikovaná metoda, avšak je poměrně přesná, a navíc i relativně snadná. Tak si můžeme být i jisti jejími výsledky.