Ještě poměrně nedávno byla běžnou součástí školní docházky také běžná četba klasiků. Bylo to vnímáno jako způsob, jak dětem tyto autory nejlépe představit. Podle této teorie si tak k nim lidé najdou nejlépe cestu. Ukazuje se totiž, že to ani tak zdaleka nefunguje. Je pak otázkou, zda to skutečně má takový efekt. V první řadě je tu fakt, že k tomu, co děláme s odporem, si jen stěží najdeme vztah. Rozhodně se tedy nevyplatí do četby děti nutit, zvláště pak do četby knih, které je ani zdaleka nezajímají. Ani dítě, které je vášnivým čtenářem, totiž nebude mít rádo všechny autory. Podobně jako u filmů, i zde preferujeme určité žánry. Když pak máme číst něco, co nás vyloženě nebaví, přičemž je nám vykládáno, jak skvělá a významná kniha to je, nejspíš ji jen stěží doceníme.
Jak tedy ale děti ke čtení přivést? Jistě, často čtou například komiksy, avšak pokud je chceme přivést ke klasice, je nutné něco víc. Musíme si pamatovat, že tito autoři jsou mnohdy pro děti školního věku až příliš nároční. Je tedy pravděpodobné, že hlubším tématům, která jsou zde představena, neporozumí. Je nutné, abychom vybrali vždy takové čtení, které odpovídá jejich schopnostem, přičemž musíme mít na paměti, že každé dítě se vyvíjí jinak.
Zdaleka nejlepším řešením je využít toho, že děti se učí nápodobu. Pokud tedy například rodiče vidí, že každý večer čtou, je pravděpodobné, že začnou číst také. A také že se postupně propracují od jednoduchých dětských knih po ty složitější a náročnější. S největší pravděpodobností si pak najdou cestu i ke klasické literatuře. I tak bychom si však měli uvědomit, že považování díla za klasiku neznamená, že je čtivé a že je nutné jej pro život znát. Jistě, je vhodné, abychom věděli, o čem přibližně je, avšak to neznamená, že bychom ji měli nutit dětem číst. Pokud někoho do něčeho nutíme, tím spíše mu to znechutíme. A to je něčím, co nechceme.